Téma dne: Zelený čtvrtek

V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.

Evangelická bohoslužba Zeleného čtvrtka je bohoslužbou Poslední večeře. V katolickém pojetí k ní přistupuje církevní tradice svěcení olejů v biskupských chrámech (olej křestní, biřmovací, při nemoci a posledním pomazání), kolem roku 1200 přijala církev do své soustavy svěcení vajec. Z Kristova příkladu se k Zelenému čtvrtku váže hostina a středověký obřad umývání nohou starcům. Zelený čtvrtek je den milosrdenství a obdarovávání.

Na Zelený čtvrtek má zvláštní postavení volba pokrmů i forma jejich požívání, neboť je to den postní, den nejdelšího (čtyřicetidenního) i nejpřísnějšího půstu v roce, který vyvrcholí na Velký pátek.

Strava Pašijového týdne je proto skromná, prostá masa teplokrevných zvířat a živočišných tuků. S připomínkou zelených pokrmů se na Zelený čtvrtek konzumovalo zelí a hrách, zvláštní význam měly zelené první jarní byliny, z nichž se vařily polévky. Zvláštní význam si uchoval také med jako starý prostředek lidového léčení a obřadní pokrm velkých svátků. V českých zemích všeobecně a dodnes místy doma pečené jidáše jsou obřadní velikonoční pečivo z kynutého těsta mnoha rozlišných tvarů (bochánky, preclíky, podkovy, točenice, v některých krajích pletené jako napodobení Jidášova osudového provazu).

Naposledy před Velikonocemi při Gloria večerní mše zazní zvony („odlétají do Říma“). Zvuk zvonů až do Gloria Veliké noci nahrazují různé klapačky a řehtačky. Velikonoční hrkání se rozvíjí v prostředí venkova i malého města, a v některých krajích přijalo motiv honění Jidáše. Tento obyčej má v tradici 19. A 20. Století více variant. Jedna z nich, považovaná za starší formu, spočívá ve skutečném honění maskovaného chlapce – Jidáše. Jidáš rychle vybíhá z kostela na hřbitov, na náměstí, do polí. Při jeho dopadení mu ostatní chlapci intenzivně hrkají a klepou kolem hlavy a pokřikují popěvky o nevěrném Jidášovi a nevěrných židech.